ŽIVOTOPISY
Sládek Josef Václav
Narodil se 27. října 1845 ve Zbiroze a zemřel 28. června 1912 tamtéž.
Významný básník z okruhu ruchovců a lumírovců, po studiu matematiky a přírodních věd působil jako profesor obchodní akademie a lektor angličtiny.
Od r.1877 redigoval Lumír, od r.1900 se věnoval pouze literatuře. Vedle vlastní tvorby se uplatňoval jako překladatel, velkým kulturním činem jsou jeho překlady Shakespearových divadelních her. Spolu s K.V.Raidem je zakladatelem české umělecké poezie pro děti. V poezii pro dospělé věnoval řadu básní venkovu a venkovskému člověku.
DÍLO:
1875 - Básně
1880 - Jiskry na moři
1887 - Sluncem a stínem
1890 - Selské písně, České znělky
1897 - V zimním slunci
1907 - Za soumraku
Dětem:
1887 - Zlatý máj
1888 - Skřivánčí písně
1894 - Zvony a zvonky
Benešová Božena
Božena Benešová, rozená Zapletalová, se narodila v Novém Jičíně v rodině advokáta. Dětství a mládí prožila na Moravském Slovácku. Prostředí malého města a měšťanské společenské vrstvy mělo významnou úlohu v jejím názorovém vývoji a později i v jejím literárním díle. Jiný, značně odlišný zážitkový okruh spojuje Benešovou s Frenštátem pod Radhoštěm, odkud pocházeli oba její rodiče a kde v dětství i v pozdějším věku trávila léto. Matka byla ze zdejšího tkalcovského rodu, dědeček tu měl textilní dílnu, byl starostou města a staročeským poslancem. Benešové se dostalo vzdělání běžného u měšťanské dívky její doby: tři roky navštěvovala vyšší školu v Olomouci, dále se vzdělávala sama. Roku 1896 se provdala za železničního úředníka v Napajedlech. Od mládí psala verše i povídky, ale publikovat začala poměrně pozdě: první prózu uveřejnila roku 1900. Významným povzbuzením bylo pro ni sblížení s R.Svobodovou, s níž se seznámila roku 1902 na Radhošti. Jejím prostřednictvím se Benešová dostala do kontaktu s F.X.Šaldou a s okruhem kolem něho a tím se jí otevřely nové možnosti pro literární uplatnění. Roku 1908 se přestěhovala do Prahy, stala se existenčně nezávislou a začala soustavně literárně pracovat. Přispívala zejména do Šaldových časopisů, se Svobodovou redigovala Lípu a konečně jako kritička a fejetonistka spolupracovala s několika deníky (Tribuna, Venkov). Do jejího života silně zasáhla válka, kdy byl odveden její sedmnáctiletý syn a dlouhou dobu byl nezvěstný, než se po převratu vrátil z italských legií. Zemřela 8. dubna 1936 v Praze. DÍLO:
Psala psychologická prozaická díla, ve svých povídkách zachytila tragické osudy mladých lidí střetávajících se se světem maloměšťáckého šosáctví a konvence, citové chudoby a životní prázdnoty a procházejících bolestným procesem poznávání a deziluze. Po zkušenostech z první světové války vyúsťuje její kritika maloměšťáctví v hledání cesty k mravnímu přerodu jedinci a celé společnosti. Postavy jejích románů svádějí zápas s vnitřní osamělostí a individualistickým sobectvím a navazují nové lidské vztahy a sociální vazby.
Povídkové sbírky: Nedobytá vítězství (1910); Myšky (1916); Kruté mládí (1917); Tiché dívky (1922); Oblouzení (1923); Není člověku dovoleno (1931); Tři povídky (1914); povídka Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová (1936)
Romány: Člověk (dva díly: 1919, 1920); románová trilogie: Úder (1926), Podzemní plameny (1929), Tragická duha (1933) 
Bednář Kamil
Básník a překladatel, člen Jarního almanachu básnického 1940 ("mlčenlivá generace"), mluvčí skupiny Ohnice (1947), autor próz a básní pro děti.
Pocházel z úřednické rodiny, studoval krátce na Právnické fakultě UK a pak literární historii a estetiku na Filozofické fakultě UK. Byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Melantrich, od roku 1949 v Českoslovanském spisovateli. Od r.1959 se věnoval jen literární práci.
Po vydání Jarního almanachu (1940) vydal Bednář esej "Slovo k mladým", v níž charakterizoval postoj mladé generace jako nedůvěru ke všem ideologiím, technickému i civilizačnímu pokroku, hlásá poezii "nahého člověka", osvobozeného od společenských vztahů na samou podstatu člověčenství, návrat k "věčným hodnotám". Na polemiku k eseji reagoval knihou "Ohlasy Slova k mladým" (1941). Jako básník debutoval sbírkou "Kámen v dlažbě (1937), v níž apokalyptické vize zániku vesmíru jsou provázeny pocity smrti, úzkosti, bolesti. Existenciální stavy samoty, nicoty, absurdity lidské existence zkonkrétněné otcovou smrtí se projevují ve sbírkách "Kamenný pláč" (1939) a "Veliký mrtvý" (1940). Touha po soucítícím člověku, láska a něha vyzařuje ve sbírkách "Hladiny tůní (1943) a "Písně lásky" (1944). Jako mluvčí skupiny Ohnice se přihlásil k odkazu Jiřího Ortena. Na válečné události reagovaly sbírky "Praha pod křídly války (1945), Jim hostinou bylo... (1948). V dalších sbírkách Bednářových se projevuje prozaizace verše, zcivilnění básnického výrazu. Těžiště jeho tvorby se přenáší do překladů (nejvýznamnější překlady amerického básníka R.Jefferse) a do tvorby pro děti.
Romány: Člověk (dva díly: 1919, 1920); románová trilogie: Úder (1926), Podzemní plameny (1929), Tragická duha (1933)
Pocházel z úřednické rodiny, studoval krátce na Právnické fakultě UK a pak literární historii a estetiku na Filozofické fakultě UK. Byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Melantrich, od roku 1949 v Českoslovanském spisovateli. Od r.1959 se věnoval jen literární práci.
Po vydání Jarního almanachu (1940) vydal Bednář esej "Slovo k mladým", v níž charakterizoval postoj mladé generace jako nedůvěru ke všem ideologiím, technickému i civilizačnímu pokroku, hlásá poezii "nahého člověka", osvobozeného od společenských vztahů na samou podstatu člověčenství, návrat k "věčným hodnotám". Na polemiku k eseji reagoval knihou "Ohlasy Slova k mladým" (1941). Jako básník debutoval sbírkou "Kámen v dlažbě (1937), v níž apokalyptické vize zániku vesmíru jsou provázeny pocity smrti, úzkosti, bolesti. Existenciální stavy samoty, nicoty, absurdity lidské existence zkonkrétněné otcovou smrtí se projevují ve sbírkách "Kamenný pláč" (1939) a "Veliký mrtvý" (1940). Touha po soucítícím člověku, láska a něha vyzařuje ve sbírkách "Hladiny tůní (1943) a "Písně lásky" (1944). Jako mluvčí skupiny Ohnice se přihlásil k odkazu Jiřího Ortena. Na válečné události reagovaly sbírky "Praha pod křídly války (1945), Jim hostinou bylo... (1948). V dalších sbírkách Bednářových se projevuje prozaizace verše, zcivilnění básnického výrazu. Těžiště jeho tvorby se přenáší do překladů (nejvýznamnější překlady amerického básníka R.Jefferse) a do tvorby pro děti.
