Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kino z bratrem

Navečer jsem se vydala do báječného radotínského ,,multikina“ na Pána prstenů Návrat Krále.Musím říct ,že jsem se fakt děsivě těšila ,protože jsem ty knížky četla a ty předchozí filmy byli bezvadný.Jo ,ty tři hodiny stáli za to ,ale taky jsem se poučila:1,NIKDY Už NEPUDU DO KINA S BRáCHOU!!!!!!!!!!

S PITíM  A POPCORNEM.

Asi to nechápete ,co???No ,ten film byl opravdu úžasnej ,ale svého milovaného bratříčka jsem měla sto chutí vyslat někam pryč z naší galaxie.Brácha si s sebou vzal baťoch a jen jsem došli do kina ,tak si z něj vybalil popcorn ,křupky ,buráky ,pití a nevím co ještě.No a začal film ,všichni ztichli a s hrobovým mlčením zírali na plátno.Občas někdo kýchnul ,ale to se hned na něj všichni podívali s pohled plným opovržením ,že už to příště nezkusil.A najednou brácha zašustil pytlíkem , ,,potichu“ do něj hrábnul a začal se ještě tišeji nacpávat.Prostě to znělo asi tak jako když tři miliardy kobylek přežvykují listí... Samozřejmě že se všichni začali otáčet ,ale můj bráška to absolutně ignoroval a vesele se cpal dál.Říkala jsem si:,,No ,pěkný,.Ale on setím snad brzo zadusí a bude klid“.Jenže to ještě nebylo nejhorší.Pak začal na celé kinu :,,Kdo je tohle???A umře tamten???Oni prohrajou ,že jo???...prostě si to určitě představíte sami.Nejdříve jsem mu říkala:,,Drž už hubu!Zmlkni!!To uvidíš sám!...“,ale to bylo k ničemu.Tak jsem ho začala ignorovat a neodpovídala jsem mu,proto začal kopat do mý sedačky do mých nohou a navíc řval na celý kino.Třeba Frodo se Samem se škrábou na tu horu,ohromná scéna ,všichni čumí na to plátno.Najednou můj bratr přestane monotónně přežvykovat a radši zařve na celý kino:,,Hele ,ale to je všechno je kvůli tomu prstenu ,žejo???“..a za žádnou cen use nedal umlčet.Taková ta poslední ,děsivě dojemná scéna-Frodo a Gandalf odjíždí a ostatní hobiti se s nimi loučí.Bylo to fakt dojemný ale přece jen ten dojem trochu rušil zvuk jako když se divočák nacpává bukvicema.Všichni děsně dojatí ,já přemýšlela jestli budu nebo nebudu brečet a brácha zas:,,A kam to jedou ??????A proč tam jedou??Co tam budou dělat???Proč nejedou tamty taky???To už je konec????“Myslela jsem si ,že si alespoň třičtvrtiny diváku na něj počkají před kinem a pořádně ho zmlátí.Bohužel se tak nestalo.Jestli hádáte ,že mýmu bratříčkovi jsou tři ,čtyři roky ,tak se dost pletete-bude mu jedenáct.Alespoň vidíte kolik let musím takhle trpět.

<><><><>O mé orientaci aneb já asi nebudu flegmatik...

ři psychologii jsme brali typy temperamentu a dokonce jsme dostali (sice na domů ,ale přece )test temperamentu. Docela mě zajímalo ,jaká asi tak jsem ,ale typovala jsem to na sangvinika. Už sem se nemohla dočkat ,tak jsem se otestovala ještě ve vlaku ,cestou domů a po složitých početních operací jsem zjistila ,že jsem ze 49% sangvinik (to už je celkem dost ,to znamená ,že sangviničí vlastnosti u mě převažují ,alespoň podle legendy), 21% cholerik , 20%melancholik (to znamená ,že se u mě objevují i takové vlastnosti) a z pouhých 10% flegmatik (legenda říká ,že takové vlastnosti se u mě skoro vůbec neprojevují). Dokonce jsem si to spočítala dobře hned napoprvé ,vyšlo mi 100% ,tudíž jsem na sebe hrdá ,protože hromadě mých přátel vycházelo i po padesátém přepočtu něco kolem 278% a chyba nebyla k nalezení... Dle našeho profesora je 45% hodně ,u něj to dokonce vzbudilo téměř jásot, proto jsem nabyla přesvědčení ,že musím mít na čele napsáno ,že jsem ,,sendvidž“ ,že to ze mě musí úplně tryskat. Přišla jsem dom a říkám mamce o tom testu. A pokládám jí řečnickou otázku ,co si asi myslí ,že mi vyšlo. Ona mě kupodivu poslouchala a po deseti minutách váhání mi dokonce odpověděla. Prý ,že jsem určitě flegmatik ,protože ať mi říká cokoli ,se mnou nic nepohne. Hrozně se mě to dotklo ,že nepozná mé sandvidžové vlohy a řekla jsem jen:,,Tomu se neříká flegmatik ,ale ignorance.“ A zklamaně odešla do pokoje.Celou dobu mnou hlodali pochybnosti ,jestli jsem si neudělala test špatně a nebo jestli je jen Leni tak špatný psycholog. Však od jistého dne už se netrápím, protože 13.května 2004 (čtvrtek ,ne pátek) jsem se přesvědčila ,a dvě mé kamarádky a celá vesnice Klučenice také, že jsem cokoli ,ale rozhodně ne flegmatik. Ale to než vám to budu vyprávět, musím ještě pojednat o své orientace.

P

Tak tedy o mé orientaci. Má orientace je zcela jedinečná. Moji rodiče se od sebe liší vším ,jak jen to jde. Můj taťka v mládí běhával orientační běhy a vzhledem k tomu, že je stále mezi námi a že na tu dobu vzpomíná s láskou (a nostalgií) ,se zřejmě orientoval celkem obstojně. Moje mamča je pravý opak- taťka říká ,že má orientační smysl mouchy v lahvi ,ale já bych jí nepodceňovala (tu mouchu ,samosebou). Je schopná vylézt před barák ,ujde tři kroky a když se jí někdo zeptá ,jakým směrem leží barák ,vydá se zcela někamsi jinam, ale s obrovskou jistotou. Já jsem svou orientaci tolik doteďka příliš nezkoumala ,a tak jsem si nebyla jistá ,po kom jsem ji zdědila (doufala jsem ,že po komkoli ,jen ne po mamce ,klidně i po strejdovi Pepíčkovi z pátého kolena). Ale letos se naše, i sousední ,třída účastnila sportovního kurzu. Přežila jsem lukostřelbu ,volejbal, tenis ,ba dokonce i první pomoc ,ale orienťák mě zcela odrovnal. A jak to začalo? Jeden den jsme měli hodinu a půl školení o orientaci. Dostali jsme tu zvláštní mapu( pro ty ,co ji ještě neviděli-závidím vám- prostě cár papíru ,plný čárek a žlutozelených ploch a sem tam bílá skvrna) a buzolu. S buzolou jsem se cítila jako machr ,protože určovat azimuty ,jít podle nich a zorientovávat mapu umím. Ale když pan profesor chtěl ,abych mu ukázala ,kde se nacházíme ,ukázala jsem bohužel na druhý břeh Orlíku a asi dvacet kilometrů od našeho místa...no škoda, tak snad příště. Nechtěla jsem si přiznat svou (ne-)schopnost ,že se nevyznám v těch značkách (chyběla tam legenda) ,stejně začalo pršet a zbytek hodiny jsme strávili na záchodcích ,kde jsme určovali už jen azimut protější borovice a spolužáků ....smála jsem se tak ,že jsem málem spadla do mísy:-)). No a jaké nemilé bylo mé překvapení ,když jsme zjisitli ,že druhý den se poběží orienťák.Ptali jsme se s nadějí ,jak to bude daleko a jestli budou fá borky.Odpovědi zněli :Asi 5km ,ne -nesmíte mít ani buzolu ,půjdete jen podle mapy a budete procvakávat kontrolky. A teamy mají být tříčlenné. Startovalo se až odpoledne ,celé dopoledne jsem si z toho ještě dělala srandu. To byl turnaj v softballu a že mi nevadí ,že jsme třetí ,protože se odpoledne ztratím při orienťáku a stejně už výhru neobdržím. A to jsem nevěděla ,jak jsem daleko od pravdy... Sestavit si team s Helčou a Štěpánkou mi přišlo zcela samozřejmé a mým hlavním problémem bylo ,jestli je přinutím běžet ,chtěla jsem totiž vyhrát. To odpoledne s velkým O pršelo a my jsme spali na pokoji (kurz byl opravdu vyčerpávající) a museli ,že se běh díkybohu konat nebude. Opak byl pravdou-ve tři nás ředitel vyhnal do deště a ještě chtěl abychom se usmívali. Náš team měl vystartovat za půl hodiny a ještě v rychlosti nás řekl ,že buzolu nedostaneme ,mobily mít nemáme, musíme projít všech osm kontrolek, když se dostaneme na silnici ,jsme v háji a jestli se někomu podaří vyjít z mapy ,je jisté ,že už se zpět nedostane a začal nám líčit historku jak lítal celý den po lese a orientoval se podle nevím čeho (asi termitišť). V tu chvíli jsem se smála a když řekl ,že trasu máme urazit do hodiny a půl ,pak půjdou sbírat fáborky, a že rekord je kolem třičtvrtě hodiny. V tu chvíli jsem se stále ještě smála a sdělila teamu ,který jsem potom uprostřed lesa pokřtila :,,Dezorientované mouchy“, že to dáme tak za půl hoďky. Helča se Štěpkou zaujali k závodu velmi ležérní postoj -my nepoběžíme ,to nás ani nenapadne a v mapě se orientovat taky neumíme a tak nás nepovedeme ,to by jsme se nikam nedostali. Já jsem se tedy přihlásila o vedení týmu a říkala jsem si ,že se správnou motivací je i k běhu donutím a vzala jsem pytlík gumových medvídků (jídlo tam bylo mizerné a za pár sušenek by každý udělal cokoli). Na start jsme ještě trefili a přišli jsme jen o pět minut pozdě (to byl náš rekord ,vždy jsme se zpozdili alespoň o deset). Dostala jsem do ruky cár mapy ,kde jsem věděla kde jsem zcela jistě,což bylo naposled v tomto závodě . Tento úspěch mě rozradostnil ,ale měla jsem to přeci jen zjednodušené ,protože pan profesor mi to dopoledne třikrát ukazovalJ . Ba dokonce jsem hned zjistila, kde je první bod a své družstvo tam dovedla,všichni jsme dokonce běželi a po chvilce tu konrolku našli. S další kontrolkou to bylo složitější a v labyrintu lesních cestiček ,kterými jsme šli jen my, sem dovedla tým až zpět na start. Nikdo mi to zatím nevyčítal a ani je ,hlupáčky, nenapadlo ,že nebudu ten pravý lídr. Vykašlali jsme se na komfort cest a zcela originálně jsme to vzali přímo po břehu Orlíku. Vypadalo to ,že jsme první ,kteří tam šli v posledních deseti letec. I přes mnohé šance tam nikdo nespadl a ani tu nohu jsme si nezlomili ,jediný úspěch byl ,že jsme byly celé poškrábané od přechodu velmi husté houštinky (ale alespoň jsem se poučila, co to značka na mapě znamenáJ ). Bod číslo 2 jsme taky našli a narazili jsme dokonce i na vesnici. K ideálnímu a triumfálnímu vstupu jsme měli daleko ,protože jsem je táhla zkratkou z téměř kolmého kopce plného pařezů a rozrytého od prasátek (ty naštěstí nebyli doma) ,soukromou zahradou a nějakým velmi soukromým můstkem. No což ,když jsme proběhli loukou a rozkvetlou alejí( přesně na to je Backla alergická ,ale neudusila se) ,potkali jsme jiná družstva ,měli jsme i náskok . Podle mapy jsem je vedla až jsme došli k velmi sporné kontrolce. Já tvrdila, že je to číslo 3,podle mapy a umístění stáda krav.Backla říkala, že jde o 5, protože trojka jsou velké kameny a pětka je posed.Přestože jsme stáli pod tím posedem ,nevěřila jsem jí a hádali jsme se tam deset minut a zatáhli do toho i další ,zcela nevinné závodníky.Zeptala jsem se Štěpánky, co si myslí ona a ona řekla jen :,,Já nevím .Nedala bys mi ,prosím ,ještě jeden bonbón?“ Tak se celý team nadopoval bonbóny a procvakli jsme to na obou místech. Po chvilce téměř běhu (táhla je vidina bonbónů a mě vidina vítězství) jsme se dostali ke kontrolce, kterou jsme mohli svorně označit za zbloudilou 3. Kontrolku číslo 4 jsem šli hledat zase zkratkou ,proběhli jsem se po dvoře myslivny a našli jsme místo jedné staré oplocenky asi deset oplocenek nových (nejdříve jsem nevěděla, co slovo oplocenka znamená ,ale team mi to vysvětlil). Po deseti minutách jsme to chtěli vzdát a najednou se Štěpánka jakýmsi zázrakem dostala k mapě a řekla ,že by to mělo být nahoře na kopci v tom houští ,ale nikomu z nás se tam moc nechtělo. Až psychologickým pozorováním holek z áčka (dělali že tam jdou na záchod..jak nenápadné) jsme se ujistili v názoru ,že to tam fakt je. Ještě jsme jim taky zahráli divadýlko jak moc se nám chce čůrat a už jsme běželi hledat 6. A tady to teprve začíná být zajímavý...

Teď je asi pravá chvíle na jedno přiznání- vůbec jsem se v té mapě nevyznala ,protože neměla legendu a čára mohla být cesta ,ale i jen rozhraní mezi lesem a křovím ,plot ,ba dokonce i elektrické vedení.Jediné ,co jsem poznala byl Orlík ,ale to už mi teď bylo k ničemu. Celou dobu jsem teamu ukazovala kudy je vedu (i když jsem netušila kde jsme) ,ale vždy mi to vyšlo a trefili jsme ty kontrolky.Až doposud...Po chvíli zírání do mapy ,kdy jsem se snažila vypadat chytře ,jsem řekla ,že musíme projít vesnicí a natrefit pěšinu v lukách ,ale všechny cesty se za vesnicí spojí (nevěděla jsem jestli ty bílé fleky znamenají vesnici nebo i ohradu ,ale to mi přišlo jako menší detail). Došli jsme k lesu ,který vypadal trochu jinak než na mapě ,ale to jsem jim radši nepřiznala a říkala jsem si ,že to bude kvůli tomu ,že ta mapa je stará asi 8let. Proč by se nemohl za 8let změnit tvar lesa? Srdnatě jsme procházeli lesem ,když jsme došli na křižovatku asi šesti cest a Štěpánka se naivně zeptala, kudy máme jít ,ať se podívám do mapy. Neřekla jsem jí ,že v té mapě asi není ani náš les, ale jen že to tu není ,ale že musíme jít tudy (a vybrala jsem jednu cestu abychom pořád ,,drželi směr“). Po čtvrt hodině jsme vylezli z lesa a to jsem byla hrozně šťastná ,protože se mi zdálo ,že už v něm zůstaneme navždy. Cestou jsme ještě v lese potkali křížek ,takový ten malý u cesty, a já řekla :,,Bože ,ty víš ,že v tebe nevěřím ,ale mohl bys nás laskavě dovést k bodu číslo 6? Třeba bych tak v tebe začala věřit...“. No a vylezli jsme z lesa a v tu chvilku mi došlo ,že asi nevím ,kde jsme. A co bylo horší ,pomalu to začalo docházet teamu a mě začali docházet medvídci. Říkám ,musíme jít stejně jedině touhle cestou ,tak půjdeme a uvidíme. Bylo nám totiž všem moc divný ,že tu není ani jeden elektrický drát ,u kterýho má být ta kontroka (že by za 8let zmizli všichni dráti?) ,jsou tu dva lesy navíc,ještě takového zvláštního tvaru a louka ,po které jdeme tu být taky neměla. Když se před námi najednou objevilo i město ,které nebylo v mapě ,začal mi docházet jeden fakt- Asi za těch ěnám krajiny ,to spíše JSME SE ZTRATILI!!!Štěpka se zcela naivně zeptala ,kde jsme,vždyť podle města naše poloha půjde jednoduše určit. Poněkud neflegmaticky jsem zaječela:,, V prdeli.Ztratili jsme se.“ A s řevem hodným indiána při rituální vraždě (nebo ještě silnějším ) jsem vběhla do sousedního pole a zahájila cosi ,co potom chcechtající zbytek teamu označil za ,,předčasnou sklizeň“. Prostě jsem lítala po poli ,škubala maličké osení ,házela ho do vzduchu a řvala:,,Já jsem píča.Já jsem píča...Jsme v prdeli.Jsem píča...“ a takhle pořád dokola. Pak jsem se normálně svalila do toho pole ,ležela na zádech uprostřed osení na zádech a mlátila rukama kolem sebe a nadávala. Po chvíli ,to už jsem se trochu uklidnila, jsem si všimla ,že Backla a Štěpka jen stojí na kraji pole, užasle mě sledují a smějí se jak blázni. Vylezla jsem tedy z pole a už jsem si pouze nadávala, ale když se smáli další hodinu ,začala jsem se smát taky a řekla jen :,,Tak menší shrnutí- Přebývá mi jedno město ,dva lesy a louka, chybí mi- tři orientační body, elektrické vedení ,jiná louka...“v tu chvíli mi do toho vtrhla Štěpka:,,A krabka cigaret.“ Tak jsem s ní souhlasila:,, a krabka cigaret...jak komu.Tak co budeme dělat?“A reakce teamu:Štěpka:,,Tak se někoho zeptáme.“ Lucia začala zuřit :,,Jo ,zeptáme..A na co?Dobrý den ,babo ,nevíš kde je orientační bod číslo 6?To je prima.Opravdu dobrej nápad.Ale jak chcete, já jsem píča ,tak se zeptáme ,jo.“ A Backla:,,Hele silnice.Oni říkali, že když uvidíme silnici ,jsme v prdeli. Tady jsou dokonce tři silnice.Tak to jsme v trojnásobný prdeli.“ Odpovědí jí bylo jen moje dokola omílané:,,Já jsem píča.Píča.Jsem píča.“ Vešli jsme do vesničky hned u prvního domku hráli kluci asi o dva roky mladší floorball. Měli jsem štěstí (a oni smůlu.Mám strach ,že z toho šoku se hned tak nevzpamatujou.). Já celá navztekaná říkám:,Jo ,já se jich du zeptat.“ Zbytek teamu mi usilovně bránil ,že se mě budou bát ,že ne ,že je vyděsím ,ať se uklidním...,ale já je neposlouchala a šla si přátelsky pohovořit s těmi mládenci. Došla jsem k nim a zcela přátelsky a už i vyrovnaným hlasem:,, Ahoj,“ oni se na mě podívali udiveně, ,,nevíte ,kde jsem?“Všimla jsem si jejich ještě úžaslejších ksichtů (i kdyby potkali ledního medvěda jezdit po Sahaře na koloběžce ,asi by se tak nedivili). ,,No ,já vím ,že to znií divně ,ale my jsme ztratili.Tak kde tedy jsme(trochu netrpělivě jsem opakovala otázku)?“ .Chlapci chvíli jen překvapeně zírali a pak si jedenvzpomněl ,že umí mluvit a řekl:,,No ,v Klučenicích...“ A já:,,Aha ,tak v Klučenicích. To je prima. Jak daleko je to do Podskalí, na Orlík?“ . Zadívali se ,jako bych se ptala jakým metrem je to na Sibiř :,,Na Orlík????No ,to je hodně daleko.“ .Už se mi jich zželello ,tak říkám jen:,,No ,tak moc díky. Čau. Jo a mimochodem ,postrádám tři orientační body ,ale ty jste asi nenašli ,co? Tak nazdar.“ A už jsem se přestala kontrolovat ,oběhla jsem barák a začalaj sem kopat do schodů. Za chvíli přišli Backla a Štěpka ,ještě jsem je slyšela ,jak se za mě omlouvají těm klukům ,říkají ať si mě nevšímají a ať se nenechají rušit. Po menším odreagování jsme se rozhodli ,že se ještě někde zeptám na cestu. Došli jsme k místní hospodě. Místní ožralové (ty co tam sedí celý rok ,jen na Nový rok si zajdo una dvěhodiny domů) se na mě koukali divně ,tak jsem ji zamávala (koukali ještě divněji) a došlak té paní za pultem. Celkem normálně jsem jí objasnila, že jsme se ztratili při orienťáku (velmi to pobavilo ty ožrali) a ona mi sdělila ,že do Podskalí asi 5km po silnici a ještě nám líčila cestu ,ale já jsem už radši vyběhla z hospoda ,svalila se vedle místního rybníka a mlátila pěstmi do země. Backla se Štěpkou to jen komentovali ,ještě mi líčili nějakou chcíplou rybku ležící vedle mě (ta nemlátila ploutvema). Cestou přes vesnici jsem si zase nadávala, pak jsem vzala mapu ,zmačkala a hodila jí na zem a se Štěpkou jsme do ní začali kopat. Backla jí po chvíli zvedla a zcela zodpovědně jí uložila k sobě( a odmítla mi jí vydat). Pomalu jsme opouštěli vesničku a mě se zřejmě zdálo ,že jsem svým řevem a válením se po zemi málo zburcovala obyvatelstvo ,tak když jsme míjeli ceduli s nápisem Klučenice (a přeškrtnutou -jako konec), popadla jsem ceduli a začala s ní jako smyslů zbavená mávat sem a tam ,řvouc:,,Kdo sem prsknul ty ***(nechci být tak sprostá)Klučenice, když tady má být Podskalí!“ . Vesnička na mě asi bude dlouho vzpomínat ,ale to ještě naše příhoda nekončí. Pokračovali jsme po odporné ,zaprášené asfaltce ,když tam u strany stál zase nějaký křížek. Jak jsem byla naštvaná ,chytla jsem nebohého Krista pod krkem a vynadala jsem mu a řekla, že v něj už nevěřím ,protože nás měl dovést k bodu 6 a místo toho jsme v téhle prdeli. Tímto se mu omlouvám. Vzpomněla jsem si ,že jsem si s sebou přeci jen vzala mobil a vzhledem k tomu ,že bylo třičtvrtě na šest ,zavolala jsem Majdě ,která chudák šla s nějakým normálním týmem a o tento zážitek byla ochuzena ,že se možná do půl šesté nevrátíme. Pak najednou Štěpánka říká ,že už jí bolí nohy a že si sundá boty. Sundali jsme si boty všichni a prostředkem asfaltky šli tři lidi s botama na zádech ,přičemž ty krajní se řehtali jak koně a ten prostřední ještě občas nadával. Prostě to musel být pěknej pohled a to jsem ještě tak krásně mávala autíčkům ,ale když nás uviděli ,tak radši zrychlili a žádný nezastavilo. Uvědomila jsem si ,že když je večeře v šest a mi jsme pět kilometrů od tábora minimálně ,že asi nestihneme večeři.Se slovy:,, Ok, nepotřebuji večeři ,proč ,jak by to mohlo někoho napadnout ,já se budu živit kořínkama. A nepotřebuji tábor. Fakt ne. Budu spát na poli. A já vlastně ani nepotřebuji boty. K čemu taky!Pryč s nimi“ jsem boty roztočila nad hlavou a vší silou je vrhla do pole. Po chvilce jsem ale změnila názor a deset minut je hledala. Cítila jsem se opravdu skvěle ,když jsem bosa lítala oraništěm a hledala druhou botu ,která se někam zaběhla. Pak jsem se rozhodla, že už je vše jedno ,že už stejně nestihneme večeři ,nenajdeme další tři orientační body ani nevyhrajeme ,tak jsem se svalila do příkopu se slovy:,, Už dál nejdu. Vždyť už je všechno jedno.“ A začala se strašně smát. Ostatní napadali do příkopu za mnou a leželi jsme v příkopu a řehtali jsme se (ani nevím proč). Bosi jsme se dál šunuli silnicí (prostředkem) a smáli se. Najednou volala Majda ,které se moc nelíbilo být zamčené v pokoji ( neměla klíče a dovnitř vlezla oknem). Po chvíli ,kdy jsem se jen řehtala do telefonu a vydávala neartikulovatelné zvuky ,Majda řekla:,, Prosím tě ,dej mi někoho ,kdo umí mluvit.“ To mě dorazilo a bez odporu jsem předala mobil Štěpce,která ale nevypadala ,že tomu kritériu vyhovuje. Majda:,,Tak kde jste?Nějak přesněji? a Štěpánka:,, Je tu odbočka na ...hahahaha (5minutový smích) na Hradec (v tu chvíli se zbytek teamu začal hádat, kam jdeme ,jestli do Hradce nebo radši do Pardubic.). A tady ,vlevo je ,je (další smích ,už jen 4 minuty) je ohrada s (hahahaha) krávami.,hahahaha.“ V tu chvíli to Majda radši položila ,ale myslím ,že nikdy nikomu nevysvětlíme ,že jsme fakt nic neměli(jen gumové medvídky ,ale vypadali celkem neškodně). Při dalším telefonátu ,Majda se o nás asi obávala, jsme se dozvěděli ,že ten ,kdo nepřinesl mapu ,dostane nějaký trest. Naše mapa byla tak rozervaná ,že mi bylo blbý jí takhle přinést, tak jsem jí rozervala ještě víc ,hodila do louže a zakopala ji na poli. Do tábora jsme došli s vítězným časem 3hodiny a 14 minut. Profesoři ,kteří nám stopovali čas, nevypadali ,jako by je mrzelo ,že jsme se ztratili. Jen se divili ,jak jsme se mohli ztratit a ředitel byl dokonce na vrcholu blaha ,že jsme učinili traťový rekord. Pak vyšlo najevo ,že nemáme mapu. Hruška (jeden profesor) :,,A víte ,co dělají ti ,co jí nepřinesli?“ .Když se mu dostalo odpovědi ,že ne ,tak nám prozradil:,, Šli sbírat ty kontrolky.“ A Backla:,Pane profesore, jste si jistý ,že by jste nás tam měli posílat?“.Tak řekl ,že nám vymyslí cosi ,,spešl“ ,ale už nevymyslel. Zjistila jsem ,že vítěze vyhlásili ještě než jsme došli do tábora a dokonce nás diskvalifikovali. Jak nespravedlivé. Ale na tenhle zážitek asi nikdo nikdy nezapomene narozdíl od toho ,kdo vyhrál. To mě těší. Vypadala jsem krásně- měla jsem bláto na kalhotech (od předčasné sklizně) ,obličeji(bůhví proč) ,seno na zádech ,rozcuchané vlasy, nohy zablácené a úsměv víc než od ucha k uchu. Každý ,koho jsme potkali se divil a chtěl vypravovat naší historku( Majda jí pak vyprávěla mobilem i sestře do Francie a babičce). Šli jsme ze sebe smýt tunu oranice a na večeři (ona ještě nebyla ,oni jí posunuli) jako tradičně jsme přišli později. Když nás uviděli ,že už jsme dorazili ,všichni nás tleskali ,moc jsme jim asi chyběli a trošinku se nám smáli. A teď všichni vědí ,kdo ten team vedl a ještě furt mají ze mě srandu (a já ze sebe taky). Buď jim nabízím ,že jim ukážu zkratku nebo se oni zase ptají ,jestli trfím do jídelny, jestli tam nechci dovést... A ještě maličké shrnutí-ušli jsme asi 16km ,za 3hodiny a 14minut a našli jsme 5/8 bodů. A diskvalifikovali nás. Ostatní šli jen 4km a vítěz je dal za 40 minut. 

8 let nedošlo k takovým rozsáhlým zm

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hezkyx

(Mečík, 11. 6. 2015 13:25)

Jsem Monika dVOŘÁKOVÁ a mám ráda klacky
A JSEM Z bRNA ŠLAPANICE

husty

(siga89, 21. 9. 2007 20:44)

Tak nad timhle textem jsem se hodně zasmála:-D Jasem z Klučeni a to tvoje vyprávění je hustý. S tou hosodou si měla uplnou pravdu:-D:-D:-D

kdkq

(jfosdjkf, 14. 2. 2007 17:07)

tokio hoket(kotel) je nejblbbejsi skupina vseh dob na svete vsichni co jim fandite DDDDDDDDDDDDDDDEEEEEEEEEEEEEEEETTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO PPPPPPPPPPPPPPPPPPPPRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDEEEEEEEEEEEEEEEEEEELLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE KKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII

to je hnus

(kamcatka, 5. 1. 2007 16:22)

komu se tokio hotel libii at de do prdele

tom

(tom, 5. 11. 2006 15:39)

| -Pro lásku cokoliv! ... povídka o Tomovi
,,Taky tu krávu tak nesnášíš?" ulevím si naštvaně a otočím se na Toma.

,,Ne, já ji nesnáším ještě víc!" řekne Tom a strašně se směje. Je mi líto, že na mě a na Toma Bill křičel až mám takový obličej, co naznačuje, že se za chvilku rozbrečím.

,,Vždyť je to jenom namyšlená barbie, pojď, koupím ti hambáč a pokecáme." chytne mě Andreas kolem ramen.

,,Ne!!! Žádnej hamburger nebude, hoši!" protestuju. ,,Snad nedržíš dietu…" směje se Tom. ,,A co když držím?" zkřížím ruce na prsou. Kluci pokrčí ramenama a soukají se přes sedačky k východu, ale přede dveřmi na nás čekají Bill s Valerií a ta je k němu schoulená a stěžuje si. Za rohem poslouchám co říká.

,,Jestli s námi ještě někam půjde ONA, tak já už nikam s váma nejdu!" dupne si jako malej smrad.

,,Ale, ona je jenom trochu ztřeštěná, toho si nevšímej…" snaží se mě omlouvat Bill, ale Valerie na něj udělá psí pohled.

,,Méďo…" pohladí ho po vlasech. Tom se dusí smíchy.

,,Prej méďo." přidá se Andreas a já se nakonec rozhodnu vyjít s klukama. Valerie mě probodává pohledem a já ji. Tomu se říká nenávist na první pohled. Já, Andreas, Tom, Bill a Valerie vycházíme z kina. Je docela kosa. ,,Brrr, to je zima." klepe se Bill jako ratlík.

,,Chceš mou bundu, mám jednu zálohovou." usměju se a podávám mu svou bundu.

,,Dík." řekne Bill.

,,Tebe budou hřát špeky, co?" řekne na můj účet Valerie, tiše, ale stejně to všichni slyší. Tom a Andreas se rozesmějou, jen Bill se na mě podívá soucitným pohledem. Chce se mi brečet, ale takovou radost jí neudělám, ale ani jí na to nic neřeknu. ,,Zajdeme na limču?" protrhne to Bill. Všichni přikývnou, jen já mlčím.

Zajdeme do nejbližší hospůdky, kde si sedneme ke stolu.

,,Co si dáte?" přijde k nám sympatická, docela hezká číšnice, která má sukni tak krátkou, že když se sehla, tak měl Tom čistý výhled:-DD

,,Pětkrát kolu." řekne Bill.

,,Ne, jenom čtyřikrát, já si dám neperlivou vodu." dodám. Číšník si všechno zapíše a kluci se na mě podívají.

,,No né, kola a ty jste vždycky neodmyslitelně patřili k sobě ne?" řekne Tom. ,,To je možný…" řeknu. Chvíli si jen tak vyprávíme srandovní historky nebo vtipy, nebo prostě jen tak povídáme, zapomínám na Valerii. Bill se na ni ale stále tak zamilovaně a zbožně kouká, moje srdíčko se právě rozpadlo na milion kousků. Navíc v rádiu začalo hrát behind blue eyes od Limp Bizkit, moje milovaná písnička u který vždycky brečím. Pohledem hypnotizuju Billa. Nevnímám okolí, jen tu hudbu. Bill se něčemu strašně směje a tleská u toho, má tak nádhernej úsměv. Valerie očividně nechápe podstatu toho vtipu, ale stejně se směje. Teď mi došlo, že pokud chci získat Billa, musím být hezčí než ona a hlavní cíl je: Zbavit se barbínky Valerie!!!